|
|
Only in
czech
version for now
CZ
Světelný design připravil jeden ze stálých
spolupracovníků Mamacallas Jan Beneš-McGadie a důvod proč jej zmiňuji hned
v úvodu je nasnadě – jeho řešení je nečekané, křehké a i jinak
okouzlující. Světlomety svisle nakloněné k jevišti jsou do prostoru
rozptýleny díky zrcadlům nastaveným v různých výškách a úhlech, výsledné
pološero připomíná hustě a přece delikátně tkaný arabský běhoun, jen
prvním a posledním materiálem je zde světlo. Není problém změnit intenzitu
jednoho každého reflektoru a zvýraznit na jevišti nebo stěně jakýsi
světelný průzor, bránu. A tak dále, výše uvedeným nejsou zdaleka vyčerpány
všechny možnosti a něžné nuance tohoto způsobu svícení.
Vlastní choreografie se skládá ze tří samostatných sól. Během představení
se představí Michaela Komárková (Cz), Andrea Miltnerová (Cz/GB) a Pierre
Nadaud (Fr), každý v úloze tanečníka i hudebníka doprovázejícího své
kolegy. Minimalistická hudební kompozice je postavena na nezvyklých
hudebních postupech. Klavír neslouží pouze svým standardním způsobem, ale
mně nečitelným způsobem jsou z jeho útrob vyluzovány zvuky podobné klapání
dřevěné řehtačky, drhne se o struny a podobně. Objevující se v
nepravidelných intervalech, nepravidelně rytmizována, na naše poměry
příliš žalostně táhlá a ztišená je tahle hudba spíše tajuplnou šifrou než
vodítkem k přečtení tance, snad jakousi zkomolenou ozvěnou dávných zvuků,
které bydlely v tomto prostoru před příchodem tanečníků.
Tanec je v souladu s hudbou veden rozvážně, jako studie nezvyklých
situací, ve kterých se lidské tělo může vyskytnout; pohyby a gesta se
opakují, mění se jen jejich rytmus nebo frázování. Pohyb se často vede po
hranicích geometrických obrazců. Těla tanečníků ztrácejí stylizací na
lidské tíži a proměňují se v loutky vedené odkudsi zevnitř jich samých,
napovídá tomu i absence mimiky. Více než život je před námi jeho
abstrahovaná a krystalicky čistá protoesence, více než vzpomínky defilují
na jevišti záblesky budoucnosti.
Oproti Bakarabii – poslední projekt skupiny Mamacallas pod vedením Pierre
Nadauda – se vytratila filozofie a epičnost, ve Fields se musel příběh
uskrovnit před vědeckým pohledem, který nevypráví, ale analyzuje. To ovšem
není na škodu věci, divákovi je třeba jen více fantazie. Tady není místo
na působivou (a zábavnou) vatu, tady se seriózně pracuje na obou frontách
divadelního prostoru – na jevišti i v hledišti.
Jakub Jahn
|
|
|
|
Only in
czech
version for now
CZ Představení Fields se pospojovalo z účinkování pěti lidí, tří tanečních sól,
mixážního pultu, osvětlovacího pultu, klavíru, niněry, hlasu, listu papíru a
deště. Výrazným stavebným článkem představení byla hudba. Zvukovým podkladem
se stal déšť, který se ozýval po celou dobu, jak dopadal na plechovou
ventilaci. Pro každé sólo byl klavír použit jinak - jednou zastrčili mezi
klapky a struny papír, takže to vydávalo přidušené údery, které
spolupracovaly s deštěm, jindy používali čisté tóny. Hudební doprovod byl
minimalistický, občas se mísil s hlasem.
Choreohrafická kompozice byla vystavěno na třech tanečních sólech s tím, že
tanečníci, kteří zrovna netančili, také vklouzli do rolí hudebníků či
techniků. Takto se různě ovlivňovalo a setkávalo pět lidí v prostoru, ze
kterého vždy vyrůstalo jedno sólo.
Jako kdyby tyto všechny elementy prolétávaly určitým obrovským prostorem a
dohromady se dění na jevišti poskládalo úplně náhodou. Po pravdě to byl
pocit jehly v kupě sena. Prostor obě tanečnice spíš obnažil a uvrhl je do
nekonečna, než že by objevily cestu. Obě byly přikovány k jednomu místu a
jeho magnetismus jim nedovoloval, aby se jakýmkoliv způsobem, jakýmkoli
pohybem odpoutaly; nedokázaly překlenout únavu inspirace, tu poutající
hranici, a pole je pohltilo. Sólo Pierra, v pořadí poslední, to posunulo
dál, objevilo totiž cestu, vývoj. On se překlenul přes hranici rozumu a
spustil tok tance těla; tanec pak šel určitými stezkami dál a dál; zdála se
to být fyzická cesta očištující se od rozumu nebo mozku.
Pierre se jako choreograf snažil řešit únavu inspirace rozumem; Pierre jako
tanečník hledal cestu skrz inteligenci těla a odstřihl inteligenci mozku.
Hledal materiál ryze z hnutí těla, proto neposkytl ani vodítko tématu. Divák
i tanečník se však na takovém poli snadno ztratí...
Kateřina Dietzová |
|