|
|
premiéra 8-9
of april 2005, Theatre NoD/Roxy,
Prague
společná tvorba a interpretace Andrea
Miltnerová (Cz/Uk),
Veronika
Šimková (Cz), Zdenka Svíteková (Sk), Pierre Nadaud (Fr),
(Michaela Komárková (Cz))
light design Jan Beneš-McGadie (Cz)
původní hudba Florian Tilzer (A)
music
live
CHOROVOD: Florian
Tilzer and Christoph
Pajer (A)
aranžma
Pierre Nadaud, Jan
Burian and Forian Tilzer
koncepce
Pierre Nadaud (Fr)
koprodukce NoD/Roxy
produkce
Mamacallas, Prague, Czech
Republic
Vznik představení dále podpořily Ministerstva kultury ČR,
Francouzského Institutu v Praze,
Linhartova
Nadace |
|
|
Statement
of intent
Jednom
ve francouzštině prozatím
FR « fields » ? Parce qu'il
s'agit de faire une pièce sans hiérarchie de la
même façon qu'il n’y a pas de hiérarchie entre les
instruments d’un groupe de jazz. Dans Bakarabia il y a encore une
hiérarchie (hiérarchie « narrative » et hiérarchie des
performers -les danseurs et le personnage, les femmes et les hommes).
Fields est consacré aux différences pures sans haut et bas, pures
différences de couleurs, de rythme ou d’intensité. C’est le peuple de la
rue, le peuple de passage. Fields c’est l’espace pour un peuple de
musiciens.
Les interprètes ont la même présence que les
musiciens de jazz. Ils sont hyper singuliers et hyper ensemble,
ils sont simplement présents ici avec nous public comme des amis avec des
amis (apparaître et disparaître de scène ne change rien pour eux), leur
corps est comme un instrument avec lequel ils doivent être déférents et
attentifs (ils ne s’identifient pas à leur corps mais s’en servent), mais
ils ne sont pas de froids exécutants, ils se laisse emmener par
l’interprétation… ils chantent presque en jouant.
Dans fields on élabore ensemble des structures de jeu, des structures
mobiles qui font ressortir les singularités de chacun. C’est un mélange de
pure virtuosité personnelle (travail sur les qualités de danse) et de
grande rigueur dans l’écriture chorégraphique (élaborations de structures
mobiles). Mélange d’une écriture de la danse du corps singulier et d’une
composition du mouvement dans l’espace.
Avec les solos de fields il est
toujours question de réaliser des films dans la rue : il s’agira
d’insérer les danses dans des foules, de l’inaperçu au manifeste et
inversement, du champ au hors champ et inversement. Les
insérer aussi dans ces lieux urbains qui interdisent toute persistance.
Dans fields nous poursuivons aussi cette quête d’une
danse qui s’auto-compose sur scène au moyen de règles génératrices. Un
programme qui compose avec l’événementiel, avec ce qui advient. (C’est ce
que nous avions touché du doigt lors d’un travail sur les marches:
les danseurs ont pour tâche d’agglomérer les menues
déformations de leurs marches jusqu’à un maximum où la marche alors se
perd pour s’établir en une chorégraphie, une danse. On peut à partir de là
glisser vers un autre champs de composition.). Dans fields
les règles génératrices sont très simples et très riches à la fois: la
reprise. C'est important de dire la reprise et non la répétition. La
répétition est un procéder mécanique dont on planifie les variations. La
reprise engage la mémoire sensible de l'interprète et la variation est
impliquée dans le mouvement et se déploie suite à des micro-choix de
l'interprète : "dans ce mouvement j'ai senti telle dimension, accent,
émotion etc... et je vais aller la rechercher ou la suivre, l'approfondir
ou la chasser etc... dans le mouvement suivant".
L’écriture chorégraphique qui se
développe peu à peu repose sur la sensation comme
événement réel du corps (sentir maintenant), elle incorpore des impulsions
non uniquement physiques (décisions soudaines, changements inattendus de
parcours dans le corps, auto suggestion mentale – non psychologique mais
basée sur la sensation), elle est en recherche de l’exogène c’est-à-dire
de mouvements qui sont inspirés par des principes et des sollicitations
d’ordre étranger ou au moins rompant avec l'expression
(voir à ce propos le travail initié sur la « vibration »).
Ce travail est une sorte de danse-théâtre qui est
moins un mélange de danse et d’expressivité qu’une interrogation sur le
sens du mouvement dansé : analyse et composition de comportements
kinésiques, insertion du corps dans un paysage et un milieu de sensations
concrètes, articulation du geste et du mouvement. Travail avec ce que le
mouvement a de profondément humain (ou inhumain). Expressionnisme abstrait
plutôt qu’expressionnisme.
P.N., 18
prosinec 2004
|
|
|
Čtyři taneční sóla, které zkoumají čas
skrze paměť. Nazpaměť naučená slova, památná gesta, připomenutí právě
uplynulého okamžiku, vrstvy vzpomínek... každá paměť má svůj rytmus a svůj
prostor, své pole.
Představení fields je spojením čtyří tanečních výstupů, které jsou
doprovázeny brněnskou kapelou Chorovod (klavír, flétna a violoncello). Pro
atmosféru představení je zásadní propojení tance a hudby. Důležitá je také
práce se světly, která jsou “vytvářena” interprety, výsledná rytmická
struktura inscenace vychází z podoby jazzových či klasických koncertů.
Toto představení, které obsahuje rytmické a prostorové prvky je určeno do
různých nedivadelních prostorů, jakými jsou například galerie, veřejné
prostory atd.
Andrea
Miltnerová
(Cz/Uk) tanec
tanečnice z velké británie, kterou do prahy přivedla nabídka ze souboru
národního divadla. na nezávislé taneční scéně spolupracovala s janem
kodetem, monikou rebcovou, sergem ambertem… intenzivně se věnuje studiu a
interpretaci barokních tanců, spolupracovala např. collegium marianum,
marcem leclercqem, jean-marcem piquemalem a beatrice massin.
Veronika Šimková
(Cz) tanec
studentka hamu, absolvovala roční studijní pobyt v sead - salzburg
experimental academy of dance, v praze spolupracovala s lizzy lequesne,
mirkou eliášovou, paco decinou a zuzanou kozánkovou.., učí na soukromé
taneční konzervatoři.
Chorovod (A/Cz)
music live
chorovod je brněnské komorní trio, které bylo založeno v roce 2003. jeho
styl je možno pojmenovat jako „post-minimalistický bigbeat“.
Jan Burian (Cz) aranžmá
autor hudby k filmům (mj. václav švankmajer,
pavel koutecký) a k představením, spolupracoval například s rinde
eckertem, skupinou dogtroep, petrem niklem, minem tanakou nebo sumako
koseki.
Florian
Tilzer (A) preparovaný
klavír a kompozice
kulturní a jazykový zprostředkovatel věnující se tanci a hudbě, narozen v
tyrolsku, od roku 1997 žije a pracuje v brně. je členem brněnského
tanečního sdružení filigrán, spoluorganizátor tanečních vystoupení a
festivalů v brně (např. festival současného tance a pohybového divadla
natřikrát) a českým koordinátorem projektu accc – austrian czech cultural
cooperation.
Christoph Pajer
(A) housle
narozen v rakouském hainburg/donau, žije a pracuje střídavě v brně a ve
vídni. hudebník (housle, kytara, zpěv, samply...) a skladatel (poslední
práce byla nová zvuková stopa ke slavnému filmu křižník potěmkin).
spoluzakladatelem skupin metamorphosis, boo a ground/lift. koncertoval v
rusku, v americe a téměř po celé evropě. doposud vydal 5 hudebních nosičů
s různýmy skupinami a v několika dalších figuroval jako host. improvizoval
s martinem siewertem, pavlem fajtem, ivou bittovou, martinem alačamem,
marcusem godwynem, jonathanem lamasterem, beth custerovou, onno ennosonem,
hearnem gadboisem...
Zdenka Svíteková (SK) dance
dancer and teacher. She graduated from Academy
of Drama and Music in Bratislava. In 2004 she was awarded a scholarship
for a stay at Centre Nationale de Danse and Cite Internationale des Arts
in Paris, in 2005 the danceWeb scholarship at ImpulsTanz Vienna. She
collaborated with cie Dance studio in Banska Bystrica and artists such as
P. Decina (Fr/I), K. Simson (UK), S. Ambert (Fr)… In frame of sloway.no
she collaborates with Norwegian photographer G. M. Brungot. She writes for
dance magazine Salto and art magazine Vlna.
Jan Beneš-McGadie (Cz) světla
absolvoval konzervatoř duncan centre v praze a
laban centre v londýně. několik let byl tanečníkem a technikem mezinárodní
taneční skupiny deja donné lenky flory a simone sandroniho. na pražské
scéně vystupuje i jako choreograf a v současné době se podílí na vytváření
světelného designu k mnoha představením tanečního divadla a vede semináře
divadelního svícení.
Pierre Nadaud (FR)
tanec
a choreografie
vystudoval filozofii v lyonu a paříži.
závěrečnou práci (dea) věnoval studii díla francouzského filosofa gillese
deleuze - „únava a vyčerpání, deleuziovská etika“. absolvoval katedry
nonverbálního a komediálního divadla pražské hamu pod vedeni b. hybner,
paralelně se vzdělává v současném tanci. je autorem představení: bakarabia
(tra el beidane) (2004) v divadle ponec, čísi lehké tělo (2003) a figures
in a landscape (2002) v divadle alfred ve dvoře. pracoval s monikou
rebcovou, karine ponties (představení, mi non sabir), s lizzy lequesne
(life forms) a s paco decinou na představení salto nel vuoto. |
|
| |
taneční aktuality,
archives, Recenze na představení 3.února 2006
Pohyb po prostoru
Pohyb po prostoru. Pocity, které vznikají a mizí
za odrazem. Jiná poloha zrcadla vyvolává změnu nálady. Čtyři tanečníci
Veronika Šimková, Michaela Komárková, Andrea Miltnerová a Pierre Nadaud jsou
interpreti, kteří se vyznačují výraznou osobností. Jejich vzájemný vztah
není na první pohled jasný a ani nechce být. Postupně krystalizuje - tancem,
který je provázen preparovaným klavírem, flétnou a violoncellem. Hudba
napojená na pocit tanečníků provokuje, ale zároveň vnímá jejich myšlenky.
Představení Fields , které bylo uvedeno 3. a 4.února 2006 v Univerzálním
prostoru NoD Roxy nelze zařadit do kategorie novinek roku 2006. Přesto bylo
oproti svým minulým reprízám nové. Jeho autor Pierre Nadaud potvrdil svůj
cit pro koncepci díla a výběr svých spolupracovníků. Nelze nepoznamenat, že
tentokrát daleko víc než dřív vynikl i jako tanečník. Kromě původních
interpretů se v choreografii nově objevila Veronika Šimková, které jeviště
„Nodu“ také nebývale vyhovovalo. Zřejmě nejvýraznější změnu ale doznal
hudební doprovod. Živá hudba brněnského komorního tria Chorovod poskytla
choreografii nový náboj, stala se přirozeným pojítkem ve vzájemné interakci
mezi jednotlivými interprety, jejich pohybovým projevem a světelným
designem. Jan Beneš – McGadie pracoval s nabízeným materiálem velice
citlivě, a navíc se zajímavým výsledkem. Použití zrcadel pomohlo nejen
změnit prostor, jehož energie už byla využita, ale dokázalo vytvořit pro
každé ze čtyř sól prostor nový.
Fields působí jako myšlenka, dojem, vzpomínka. Fields neurčuje a
nekonkretizuje. Nechává vlastní prostor.
Zuzana Smugalová
|
|
|
TANEČNÍ
ZÓNA, Praha,
leto 2005
fields_DANCEZONE2_05.jpg
A strategically placed
flower
Jednom v
angličtině pro zatím
EN A former philosophy student from France, Pierre Nadaud studied Non-verbal
and Comedy Theatre at HAMU and is the founder of the group Mamacallas.
Relatively new to dance, his boldly subtle work Fields demonstrated a rare
artistic integrity and intelligence that I look forward to seeing
developed further.
The work is about what you see – it is about the dance. When entering
the space, the setting coherently introduced the aesthetic realm of the
work. The lighting designs by Jan Beneš were animated by black stands
resembling music stands that were placed around three sides of the
performance area with rectangular mirrors attached that reflected the
light at strategic angles creating a dimension of delicate shadows,
textures and movement in the space. The ambient environment was still and
quiet, allowing my senses to open and my interior space to become quiet.
The movements of each solo began with simple shifts of weight that moved
into the space organically developing into more and more evolved momentum
paths, with the addition of variations of lines, repetitions and dynamic
intensity. In Fields the dance was created first – independent of music.
Pierre worked with each of the dancers to create movement that developed
from their uniqueness – their dynamics, perceptions of gender, the space,
and then through repetition and repetition transformed the movement with
speed, expansions of the momentum paths and development into space.
There were moments during this work that I felt I could be watching one of
the early works of American Modern Dance pioneer Erick Hawkins
(1909-1994), who developed a form of dance inspired by Eastern
Philosophies that opened the senses to the visceral human and spiritual
potential of dance. Moments like these ones evoke some eternal questions:
Is the dance enough in and of itself – without the music directing our
emotions or a theatrical story line? Could we watch dance and experience
the sensations of the movement kinesthetically – the impulse, swing,
passion and breath?
Mariko Tanabe
(Japonese dancer and
choreograph living in Canada)
|
|